Co to je sféra ruského vlivu? Vedu tuhle debatu s americkým kamarádem od vypuknutí konfliktu v Gruzii. Po posledním prohlášení prezidenta Dmitrije Medveděva (»Jsou to státy, v nichž máme privilegované zájmy, s námi hraničící státy a nejen ony.«) mi napsal: »Jak české politické elity interpretují tohle prohlášení? Patří tam i Česká republika? Vypadá to tak, ne?«
Mohl-li jsem si všimnout, tak české politické elity nedělní výrok ruského prezidenta nezneklidnil, možná až na vicepremiéra Alexandra Vondru.
Zato freneticky po »nové východní politice« volají Poláci a Pobalťané, kteří cítí dech ruského medvěda velmi bezprostředně. Polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski napsal v německém listu Der Tagesspiegel: »Potřebujeme vizi dlouhotrvající stabilizace a spolupráce se státy východní Evropy, které ještě nepatří do EU.«
Za krkolomnou úředničinou a polským zájmem o Ukrajinu se skrývá prostá úvaha: Kreml nezná jiný způsob politiky, než je hra s nulovým součtem, v níž ztráty jednoho jsou zisky druhého. EU, postavená naopak na teorii »všichni něco získají«, musí ale při vší své krkolomné kompromisnosti na tuto ruskou hru přistoupit a tlačit se do prostoru kolem Ruska, na Ukrajinu, do Moldavska nebo na Kavkaz. Jinak se naopak Moskva vklíní do unie.
Tohle si uvědomují i věčně rozhádaní polští politici, kteří se nyní vzácně sjednotili. Husí kůži mají Pobalťané, kteří děkují Bohu a prozíravým politikům, jež dotáhli tři zemičky do EU a NATO v dobách, kdy silná slova z Kremlu páchla spíš nekvalitní vodkou než ropou a plynem. Dnes už by je medvěd ze svých spárů nepustil.
Sféra vlivu je prostě nehezké slovo, které ruští geostratégové umějí dobře používat. Na sofistikované teorie, jako je třeba »měkká síla« (kulturní, vědecký, čili nesilový vliv, autor Američan Joseph Nye), si hrát neumějí. Uznávají jen tu »tvrdou«.
Středoevropané jsou tak v kleštích: z jedné strany jsou přitahovaní »měkkou silou« Západu, evropské integrace a kultury kompromisu – a z druhé drceni »tvrdou silou« ruských hrozeb, tanků a trubek s ropou a plynem. Život na hranici (měst, států, civilizací) nikdy nebyl, není a nebude peříčko.