O výhodách a rizicích společné měny toho bylo napsáno již tolik, že je zbytečné opakovat tisíckrát skloňované argumenty. Zajímavější je sledovat debatu o přijetí eura, která se v posledních letech silně radikalizuje. Na obou stranách barikády padají mnohdy účelově zkreslené a zjednodušené argumenty zcela vytržené z kontextu. Chci se soustředit na tři z nich, které mě dráždí nejvíce.

1) Existuje ideální termín přijetí eura. 

Mnoho argumentů vychází z představy, že okamžitě po splnění Maastrichtských kritérií nastane ideální termín pro přijetí eura. Omyl. Kritéria jsou pouze nezbytným technickým předpokladem pro vstup do měnové unie. Skutečná rizika častokrát leží zcela mimo jejich záběr a souvisí například s nepružným trhem práce, nižší úrovní reálné konvergence či malou synchronizací hospodářských cyklů. Navíc častokrát skutečnost, že jeden rok kvůli jednorázovým faktorům nesplníme některé z Maastrichtských kritérií, není tak nebezpečná, jako jiné po léta se vlekoucí problémy, jako jsou nízká pružnost trhu práce... 

Faktorů pro posouzení připravenosti přijetí eura je celá řádka. I když je jejich poctivé sledování na místě (viz zprávy o sladěnosti od ČNB - ZDE), nikdy se nedopracujeme k ideálnímu termínu pro jeho přijetí. Zastánci rychlého eura tak budou vždy zlehčovat rigidity pracovního trhu a jiné problémy s poukazem, že bychom na euro mohli čekat do nekonečna. A odpůrci eura by je na druhé straně skutečně nejradši do nekonečna vytahovali, i kdyby se situace v problematických oblastech zlepšovala. Rozhodnutí o vstupu bude proto nevyhnutelně politickou volbou, nikoliv výsledkem ekonomických propočtů. I proto je hodně důležité uvědomit si, kdo na něm vydělá a kdo prodělá.

2) Vyděláme všichni. Proděláme všichni.

To, že na euru všichni vyděláme, nebo všichni proděláme, je podobnou iluzí, jako domnívat se, že existuje ideální okamžik přijetí eura. 

Porovnávání výnosů a nákladů zavedení eura probíhá častokrát tak, že se jednoduše vyjmenují a nakonec se prohlásí jedna nebo druhá skupina za vítěznou. Tak lehké to ale není. Euro totiž alespoň v krátkém období přinese zisk jiným skupinám, než které mu budou muset něco obětovat. Nelze srovnávat úspory na transakčních nákladech při konverzi velkých objemů deviz, které jsou ku prospěchu zejména podnikatelům, se ztrátou kurzového vyrovnávacího mechanismu nebo vyšší inflací, která poškodí především domácnosti. 

Otázka načasování eura je do velké míry otázkou střetu zájmů konkrétních společenských skupin. Nervózní exportéři by nejraději okamžitě zastavili nominální posilování koruny. Skrze úspory na transakčních nákladech se euro vyplatí také většině ostatních českých podnikatelů, pokud pomineme čisté dovozce a banky. Zastavení nominálního posilování koruny a vyšší inflace po přijetí eura naopak neblaze dopadne na české domácnosti. Vítězi tak jen stěží můžeme být všichni, což je ostatně v životě docela normální. Důležité je ale, aby si každý své vlastní zájmy správně uvědomil.

3) Přijetím eura skončí posilování české koruny.

Přijetí eura posilování české měny ve skutečnosti nezastaví. Reálné posilování požene dál vyšší inflace, jak ostatně dobře ukazují zkušenosti všech méně vyspělých ekonomik, které zatím zavedly společnou měnu (viz graf).

 
Vtip je v tom, že posilování reálného kurzu skrze inflaci vyhovuje exportérům, pro které je daleko lehčí dohodnout se zaměstnanci nižší růst mezd ve chvílích rostoucí inflace, než zabránit rychlému posilování nominálního měnového kurzu. Přijetí eura tak touto cestou může přispět k vyšší konkurenceschopnosti českých vývozců. Nicméně je třeba si uvědomit, že to zaplatí nižšími reálnými mzdami jejich zaměstnanci. 


Proč poskytnout exportu takovou vzpruhu? Exportéři častokrát argumentují tím, že současné tempo posilování nominálního kurzu je vražedné a že příliš rychle snižuje jeho konkurenceschopnost. To je vážná námitka, protože pokud by skutečně pod vlivem rychlého posilování kurzu začali velcí vývozci odcházet/krachovat, bude nakonec bita naše celá, do velké míry na exportu závislá, ekonomika. Střízlivý pohled na hospodaření největších českých exportérů však zdaleka tak pesimistický není. Oprávněnější nářky zaznívají z řad menších a středních exportérů, kteří nemají tak dobré prostředky zajištění a hůře se prosazují s vyšší cenou své produkce na zahraničních trzích. Ano, zde je v mnoha místech posilování koruny vražedné, i když ho vzhledem k malému rozměru podniků nemusíme vidět v souhrnných statistikách za zahraniční obchod nebo zaměstnanost.


Rozhodnutí o vstupu do eurozóny bude nevyhnutelně politickou volbou, která bude vždy pro některé skupiny představovat nevýhody a pro jiné zisk. Z logiky věci vyplývá, že levicová část politického spektra by měla zastávat zájmy slabších a chudších, kteří na rychlém přijetí společné evropské měny mohou prodělat. Naopak pravicoví politici by měli mít zájem na co nejrychlejším přijetí eura, protože významně zvyšuje konkurenceschopnost podnikatelů a příjmy především bohatších obyvatel, jejichž mzdy mají přímější vazbu na nárůst zisků. Situace na českém politickém hřišti je však zcela opačná. Na pravé straně se kope za tým sociálně slabých, zatímco nalevo se bijí jako lvi za zájmy podnikatelů.

Jan Bureš, homepage tohoto blogu ZDE, publikováno také na serveru http://euro.kurzy.cz/