Olympijské hry získaly za poslední století postavení nejen „největšího svátku sportu" ale i velkého businessu a politického show. Historie olympiád není proto jen historií skvělých sportovních výkonů, ale také (nebo především?) historií reklamních kampaní a politické manipulace. Dobrým příkladem je zapojení fast-foodového McDonald´s do propagace sportu, odstrašujícím příkladem bylo zneužití olympiády pro propagaci fašistických (v roce 1936) a komunistických (v roce 1980) režimů.

 

Olympiády jsou v sevření těchto dvou obrovských a mocných sil, vesele s nimi dělají kompromisy a přitom se stále ohánějí Coubertinem, zakládají si na svém vznešeném poslání a užívají daňových výhod jakožto bohulibé hnutí podporující zdravý životní styl. To samozřejmě vede k nutným kompromisům a k pokrytectví, které dovedl k dokonalosti předseda MOV hrabě Jacques Roggue z Belgie, který slibuje, že všechny problémy s pekingskou olympiádou překryje „kouzlo her".

 

Řešení tohoto rozporu je prosté a má dvě varianty. Nejčistší by bylo olympijské hry jak je známe dnes prostě zrušit, resp. přestat je podporovat. Druhou možností je zacházet s olympiádami a s olympijským hnutím jako s normálním businessem, protože tím také jsou. To by znamenalo konec s daňovými výhodami, konec s ušlechtilými řečmi o tom, ak je důležité zúčastnit se, atd. Místo toho by se olympijský výbor (představenstvo?) muselo starat o vydání akcií, pravděpodobně jejich IPO na burzách po celém světě, o publikování pravidlelných finančních reportů a především o spokojenost svých akcionářů. Ti ať si pak s panem Rogguem vyřídí, jestli je důležitější „kouzlo her" nebo poškození image celého podniku pachtováním s komunistickou Čínou.

 

Podle mého názoru se totiž olympijské hry dostaly do polohy, v které škodí víc než prospívají. Důvodů je několik.

 

1)                            Národnostní běsnění: každé čtyři roky jsme nuceni hledat Českou republiku v „žebříčku zemí" a třeseme se, zda český kajakář dojede třetí (to je medaile!) nebo šestý (to jsou aspoň body do žebříčku). To je ovšem legrace proti běsnění bývalého východního Německa, které nutilo plavkyně otěhotnět tak, aby jejich výkonnost byla v době olympiády optimální a země s 15 milióny obyvatel tak mohla být třetí v „žebříčku". Podobné to bude letos s Čínou, kde čtyřleté děti odcházejí od rodičů, žijí ve sportovnáích střediscích, aby mohly 10 hodin denně trénovat.

2)                            Doping: Ben Johnson, Marion Jones, Katarina Witt, Irina Koržaněnková, Marita Kochová, nebo třeba Remigius Machura... To je jen několik jmen z dlouhé řady sportovců, kteří dosáhli na medaile jen s pomocí prostředků, které byly zakázané a které ostatní sportovci (možná) nepoužívali. V čem pak spočívá soutěžení? V tom, jak podvést dopingovou kontrolu? Upřímně řečeno, neměl bych nic proti tomu, kdyby sportovci používali jakékoliv prostředky pro zlepšení jejich výkonů, pokud by tak činili veřejně a mohli by tak činit všichni. Asi by to nebyla pěkná podívaná, ale aspoň bychom věděli na čem jsme. Dnešní stav je ubohý.

3)                            Politické zneužívání: fašistické obřady v roce 1936, sovětské rituály v roce 1980, bojkoty v letech 1972 a 1976 (ze strany afrických zemí), v roce 1980 (šedesát pět zemí odmítlo poslat závodníky do Moskvy) roce 1984 (na oplátku do Los Angeles nepřijelo 15 zemí ze sovětského bloku), čínské potlačení povstání v Tibetu a masivní ochrana „olympijského ohně" čínskými policisty v městech západní Evropy... Co to má společného se sportem?

 

Výše tři uvedené důvody jsou „mezinárodní" a platí na celém světě. Z českého pohledu by zrušení či alespoň omezení olympijského šílenství mělo ještě jeden pozitivní efekt. Jen tak by zřejmě šlo zastavit megalomanské plány pražské radnice, jak za pár stovek miliard zničit celé město.