Téměř to vypadá jako by měl přijet Mesiáš. Alespoň tak si většina Evropanů (hlavně evropské levice) představuje, že bude vypadat první, téměř oficiální návštěva demokratického uchazeče o americké prezidentství Baracka Obamy v Evropě. Bude nám naslouchat, budeme mu rozumět, nerozpoutá novou válku, a dá-li pánbůh, zruší plány na protiraketové základny, zní hlasy nadějeplných Evropanů, z nichž mnozí si zřejmě pojedou Obamu poslechnout ve čtvrtek do Berlína.

Jen, aby se nemýlili. Základním kánonem americké politiky je obrana národního zájmu a amerických občanů. Kvůli tomu byli američtí prezidenti v minulosti ochotni udělat ledasco. JFK, s nímž je Obama často srovnáván, držel ruku na knoflíku jaderné války kvůli Kubě a posílil ve Vietnamu americké jednotky z osmi stovek na 16 000 - a zatáhl tak USA do vleklého konfliktu. Mírumilovný demokrat Jimmy Carter poslal armádu na tragickou misi do Teheránu a George Bush starší provedl z hlediska Evropy nelogickou invazi do Panamy a na Grenadu kvůli několika jednotlivcům, které chtěl dopadnout. Jenže to byly zlaté osmdesátky, kdy představa balistické rakety s jadernou hlavicí v rukou islámského režimu byla jen dobrým, byť trochu fantasmagorickým námětem pro román a kdy lidé Usámi bin Ládina v Afghánistánu fasovali pod dohledem CIA rakety Stinger na sovětské vrtulníky. Doporučuji proto pozorně si pročíst třeba Obamovy výroky a plány týkající se americké obrany.

Jiný argument, varující před přílišným optimismem spojovaným v Evropě se jménem senátora z Chicaga, přinesl týdeník The Economist. Podle něho se Obamovi nedá příliš věřit, protože v poslední době dost často mění argumentaci podle potřeby, především proto, aby přilákal středové voliče - takže vlastně nevíme, co si doopravdy myslí. 

Obamův soupeř John McCain se kasá nejen tím, že dokáže být dobrým válečným vůdcem s potřebnými zkušenostmi, ale že se pravidelně setkává s evropskými spojenci například na každoroční bezpečnostní konferenci v Mnichově. Však ho také letos v únoru jeho kolegové postrádali. Mezi Evropany nebyl nikdo, kdo by srovnal ruského vicepremiéra Sergeje Ivanova, který opakoval ruské hrozby odvety vůči plánům na rozmístění protiraketového štítu ve střední Evropě. A americká kongresová delegace v čele s Joe Liebermanem rozhodně nemohla McCaina, který v té době vítězil v jedněch primárkách za druhými, nahradit.

Obama je pro Evropany symbolem naděje, i proto si vybral k projevu Brandenburskou bránu - k nelibosti kancléřky Angely Merkelové, která nechce americkou předvolební kampaní hyzdit Německo. Obama se proto možná bude muset spokojit s projevem na zanikajícím letišti Tempelhof, symbolu blokády Berlína před šedesáti lety.

Jak naznačuje The Economist, čerstvý senátor Obama je hlavně zároveň velkou neznámou. S Íránem chce "agresivně vyjednávat", ale vůbec se neštítil poznámky na téma bombardování těch částí Pákistánu, kde se pravděpodobně skrývá vedení Al-Káidy. Jeho poradce Joseph Cirincione si  v rozhovoru pro poslední vydání polského týdeníku Polityka o protiraketové základně evidentně spletl české regionální a parlamentní volby a odloženou ratifikaci smlouvy o radaru v českém parlamentu použil jako argument proti stavbě protiraketových základen v Česku a Polsku. To úplně nesvědčí o tom, že by demokraté měli dobré experty na evropskou politiku a především jasno, jak chtějí svoji zahraniční politiku vést. A už vůbec je pochybné, že by měla vyhovovat zájmům Evropanů.

Amerika bude po 4. listopadu zranitelná, ať už vyhraje volby kdokoli. Výměna vlády bude citlivá hlavně, pokud vyhraje Barack Obama. Nejen islamisté budou určitě testovat, jak zareaguje. Aby ti mírumilovní Evropané nebyli překvapeni, až nový prezident Barack Obama na nějakou provokaci typu sebevražedný útok na americkou ambasádu odpoví tvrdou ukázkou amerických i svých vlastních svalů. Jako jeho vzor JFK, když 16. října 1962 po zhlédnutí fotografií sovětských raket na Kubě rozhodl o námořní blokádě ostrova a donutil Moskvu svým jasným postojem (a tvrdým vyjednáváním) se stáhnout.